Křečík daurský – Cricetulus barabensis (Pallas, 1773) vč. C. griseus a C. pseudogriseus

Obývá lesostepi, suché stepi a polopouště; je přizpůsobivý a nevyhýbá se ani zemědělským oblastem a může žít i v lidských obydlích. Buduje si jednoduché nory s 2-3 vstupy, o kruhovém průměru 2-3 cm. Nora je dlouhá až 1 m v hloubce 10 až 50 cm, má 4-5 komor na skladování potravy a vlastní hnízdo vystlané trávou. V každé noře žije 4- 5 jedinců, výjimečně až 8. Nejaktivnější je křečík v první polovině noci. Strava je tvořena různými semeny zejména luštěninami. V zimě upadá do zimního spánku, v únoru až březnu se probouzí. Reprodukční vrcholy jsou v březnu a dubnu a znovu na podzim. Samice má 2-5 vrhů ročně po 1 až 10 mladých (nejčastěji 6-7).
Obývá rozsáhlé území v Rusku – západní Sibiř, břehy řeky Ob (Pavlinov, 2002), Tuva, Zabajkalí, Primorje; v Mongolsku (Gromov a Erbajeva, 1995), severovýchodní Číně (Zhang et al., 1997) a Koreji (Won a Smith, 1999).
Populace se mírně snižuje díky intenzifikaci zemědělství a dalších vlivů způsobených člověkem. Vliv mají i rozsáhlé požáry.

Situace kolem druhu C. barabensis a jeho (pod)druhů C. griseus a C. pseudogriseus a  je dosud nejasná. Původně byl C. griseus popsán jako samostatný druh (Milne-Edwards, 1867). Později byl zařazen jako podruh C. barabensis (GM Allen, 1940; Corbet, 1978; Ellerman, 1941; Ellerman a Morrison-Scott, 1951), aby ještě později byly opět zdůrazněny rozdíly (Corbet a Hill, 1991; Malygin et al., 1992; Orlov a Iskhakova, 1975; Pavlinov a Rossolimo, 1987; Wang, 2003).
Orlov a Iskhakova (1975) oddělili na základě odlišných chromozomálních rysů druhy C. barabensis (2n = 20, FN = 38), C. griseus (2n = 22, FN = 38) a C. pseudogriseus (2n = 24, FN = 38). Přesto ani tyto důkazy nevedly ke konečnému uznání tří druhů. Král et al. (1984) např. poukázal na obtíže se specifikací karyotypu*) pro tři druhy a naopak na velkou shodu chromozomů a poukázal na diskutabilnost rozlišovací způsobilosti. Corbet (1978) rovněž tuto problematiku posuzuje a naopak se přiklání k jednotě druhu C. barabensis a zařazení C. griseus a C. pseudogriseus jako podruhů, stejný názor prezentují i další (Pavlinov et al., 1995; Pavlinov a Rossolimo, 1998).  Malygin et al. (1992), nicméně potvrdil chromozomální a specifické rozlišení C. griseus a C. pseudogriseus od C. barabensis; ke stejnému závěru dospěli i Gromov a Erbajeva (1995).
Celkově lze konstatovat, že oba (pod)druhy jsou na cestě vývoje směrem k samostatným druhům. Problémem je pouze faktem, že se v současné době nacházejí na místě vývoje přesně v bodě, kdy část vědecké veřejnosti tvrdí, že stále ještě jsou poddruhy a část naopak tvrdí, že už pomyslnou hranici vlastní druhové svébytnosti překročili.

*) Karyotyp je soubor chromozomů v buňce a používá se jako druhový znak.

Příspěvek byl publikován v rubrice druhy. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>