Ošklivý hlodavec nezná rakovinu a žije desetkrát déle než jeho příbuzní

Zakrnělé oči, pod nimi dva obří řezáky, které slouží jako bagr. O tom, že by byl rypoš roztomilý, nemůže být řeč. Přesto se do něj v posledních letech zamilovala řada vědců z celého světa.

Rypoš pochází ze subsaharské Afriky, kde žije v koloniích několika desítek až stovek kusů. Snad nejošklivější je rypoš lysý, který na rozdíl od svých příbuzných nemá srst. Ale na krásu se ve vědě nehraje: rypoš má řadu unikátních vlastností, kterými se odborníci zabývají. O některých výzkumech koncem října informoval časopis New Scientist.

Za pozornost stojí například jeho dlouhověkost. Obecně platí pravidlo čím větší zvíře, tím déle žije. Drobný hlodavec rypoš je ovšem výjimkou. Zatímco myši a potkani žijí v zajetí kolem tří let, jen o málo větší rypoš se dožívá téměř třicítky. Navíc se ani v pokročilém věku nepotýká s nemocemi, jako je rakovina nebo osteoporóza.

Hormon lásky Jak to dělají? Zdá se, že na dlouhověkost mají vliv některé hormony. Český profesor Hynek Burda, který se studiem rypošů zabývá už 25 let, z toho 16 let na Univerzitě Duisburg-Essen v Německu, zjistil, že délku jejich života výrazně ovlivňuje sexuální aktivita.

Rypoši totiž žijí ve zvláštních komunitách, které někdy bývají přirovnávány ke společenstvům hmyzu. Sexuálně aktivní je jen jeden pár, ostatní jedinci, kteří jsou jeho potomky, fungují podobně jako trubci a dělnice. Žijí s ostatními, ale sami se nerozmnožují. Protože jde o sourozence, navzájem se nepřitahují. Panuje zde tabu incestu. „Zjistili jsme velké rozdíly v délce života a stárnutí mezi jedinci žijícími v páru a těmi, kteří partnera nemají. Ti, kteří se rozmnožují, žijí dvakrát déle,“ říká profesor Burda. Zvířata přitom mají stejnou genovou výbavu a žijí ve stejných podmínkách. „Jen sexuální a sociální aspekty tedy mohou mít vliv na zapnutí či vypnutí různých genů, které nějak ovlivňují stárnutí. Zřejmě cestou hormonů, například oxytocinu,“ vysvětluje český expert.

Oxytocin je považován za „hormon lásky“ a má prokazatelně vliv na partnerské vztahy. To bylo přesvědčivě, i experimentálně prokázáno u amerických hrabošů, kdy byly srovnávány monogamní a polygamní druhy. Zřejmě to platí i u člověka, podotýká profesor Burda.

Chris Faulkes z Londýnské univerzity zjistil, že rypoš lysý má v mozku mnohem víc receptorů oxytocinu než jiný druh rypoše, který žije samotářsky. To potvrzuje souvislost tohoto hormonu se společenským uspořádáním.

Na dlouhověkost rypošů ale mohou mít vliv i další faktory. Fyzioložka Rochelle Buffensteinová z Texaské univerzity v San Antoniu například zjistila, že rypoší bílkoviny jsou stabilnější a lépe odolávají oxidativnímu stresu – procesu, při němž reaktivní forma kyslíku (tzv. volné radikály) ničí molekuly. Oxidativní stres přitom bývá dáván do souvislosti právě se stárnutím.

Líné buňky Další výzkumy se zaměřují na rypošovo nevídané zdraví. Jak je možné, že v jeho tkáních nikdy nepropukne nádorové bujení? Podle některých studií to může souviset s neochotou rypoších buněk, i těch zdravých, se množit.

Rochelle Buffensteinová s kolegou Peterem Hornsbym vložila geny způsobující rakovinu do myších, potkaních, lidských a rypoších buněk. Takto upravené buňky pak implantovala myším. Ve všech případech se z nich vyvinuly nádory – kromě buněk z rypoše. Tyto buňky sice zůstaly naživu, ale vůbec se nemnožily.

Vera Gorbunova z Rochesterské univerzity v New Yorku pak vypozorovala, že i zdravé buňky rypošů se v Petriho misce množí daleko hůř než buňky lidské či myší. Zatímco ostatní buňky se přestanou dělit, když jedna vrstva pokryje celou misku, u rypoších buněk se množení zastaví mnohem dřív. „Jako by se tyto buňky vůbec nechtěly dotýkat jedna druhé,“ popisuje Gorbunova pro New Scientist.

Zatímco u člověka brzdí dělení buněk v plné misce gen zvaný p27, Gorbunova zjistila, že u rypoše se na tom podílí i druhý gen s názvem p16. „To je další překážka, která buňkám brání zvrhnout se do nádorového bujení,“ uvedla vědkyně. Toto zjištění se může uplatnit při hledání nových zbraní proti rakovině u člověka.

Profesor Burda ovšem připomíná, že rypoš není jediným živočichem, jemuž se rakovina vyhýbá. Stejné je to u některých dalších hlodavců, ale také u šimpanzů.

„Příčin, proč to rypoši či šimpanzi dokážou, bude asi více. Dělící se buňky mohou mít například účinnější mechanismy opravy poškozené DNA. Nebo se poškozené buňky, které by se mohly zvrhnout v nádorové, mohou sebevražedně ničit a podobně,“ říká profesor Burda.

Magnetický savec Článek v časopise New Scientist vyzdvihuje coby perspektivní objekt výzkumu jen rypoše lysého. Profesor Hynek Burda ale připomíná, že stejné či podobné vlastnosti mají i ostatní druhy rypošů. Sám zkoumá rypoše Ansellova, kterého s kolegy v roce 1999 popsal coby nový druh.

Studuje u něj například smyslovou biologii – jak rypoš nachází v podzemí potravu, jak spolu jedinci komunikují, jak se navzájem poznávají nebo jak se orientují v prostoru a čase. Před několika lety Hynek Burda u rypoše jako u vůbec prvního savce popsal, že se orientuje podle magnetického pole. Později se s dalšími kolegy podílel na objevu neuronů a mozkových center rypošů, která na magnetické podněty reagují.

V minulých letech Hynek Burda také pomáhal založit chov a výzkum rypošů v Česku, například na Přírodovědecké fakultě UK v Praze nebo na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích.

New Scientist připomíná další pozoruhodné vlastnosti rypošů, které souvisejí s jejich životním prostředím: dokážou se například vyrovnat s poměrně vysokou koncentrací oxidu uhličitého a amoniaku a s nedostatkem kyslíku, protože žijí v norách „s vydýchaným vzduchem“.

Zajímavá je také jeho odolnost vůči chemické bolesti. Rypoš sice vnímá akutní bolest způsobenou zraněním, ale když mu vědci stříkli pod kůži citronovou šťávu nebo výtažek z chilli papriček, vůbec si toho nevšiml. Chybí mu aktivní nervová zakončení, která tento druh bolesti vnímají. To by mohlo mít význam při léčbě chronických bolestí u člověka. Samotný fakt, že rypoš tráví život pod zemí, může podle časopisu přispět také k výzkumu denního rytmu a biologických hodin savců.

Laika nicméně napadne, že tyto charakteristiky nemusí být unikátní jen pro rypoše, neboť pod zemí žijí i další zvířata. „To je pravda, mnohé z těchto vlastností bychom jistě našli také u dalších podzemních hlodavců nebo třeba u krtka. Problém je ale v tom, že je u nich zatím nikdo nezkoumal,“ podotýká profesor Burda.

Článek v New Scientist dokonce naznačuje, že by se rypoši mohli stát novým modelovým organismem laboratorních pokusů místo dosud používaných myší a potkanů. Nicméně právě dlouhověkost a pomalý vývoj, které vědce tolik fascinují, budou podle Hynka Burdy překážkou, aby se tak skutečně stalo: u myší a potkanů lze díky jejich krátkému životu získat během určité doby podstatně více generací, což je pro biomedicínský výzkum mnohem důležitější.

„Kromě toho má rypoš menší genetickou variabilitu – u myší již máme mnoho geneticky přesně definovaných laboratorních kmenů s různými vlastnostmi,“ dodává Hynek Burda.

Eva Vlčková, Lidové noviny 13. 11. 2010

Příspěvek byl publikován v rubrice Napsali jinde. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>